Termíny Tišnovského geopivka v roce 2016 a 2017

Jak už bylo řečeno dříve, od července nabíháme na pravidelný termín našeho Tišnovského geopivka - třetí úterý v měsíci (od října přesun na třetí čtvrtek v měsíci).
Oleg by řekl, že to musí být jasné každému, přesto se najdou jedinci, kteří tápou a nevědí, ... ;-)

2017

:: 19. ledna 2017, čtvrtek
:: 16. února 2017, čtvrtek
:: 16. března 2017, čtvrtek
:: 20. dubna 2017, čtvrtek
:: 18. května 2017, čtvrtek
:: 23. června 2017, pátek
:: 20. července 2017, čtvrtek
:: 17. srpen 2017, čtvrtek
:: 21. září 2017, čtvrtek
:: 19. října 2017, čtvrtek
:: 16. listopadu 2017, čtvrtek
:: 21. prosince 2017, čtvrtek

pondělí 22. října 2012

Numerologické orgie II – Čebín


Numerologické orgie II – Čebín
21.11.12 ve 21:11:12



Rádi bychom vás přivítali na druhém minieventu ze série „Numerologické orgie“. Před nedávnem jsme se totiž dozvěděli mimořádně radostnou zprávu – koncem tohoto roku se mezi nás s největší pravděpodobností vrátí náš velký učitel a guru – pan Oleg Rečák. Více zde: Oleg Rečák.
Proč tady a teď?
Další z našich eventů je na tomto frekventovaném parkovišti, přes které p. Rečák jezdívá za svými toulkami krajinou. Má zde jít hlavně o setkání kačerů a přátel Olega Rečáka. I zde budou k dispozici indicie potřebné k získání bonusu na našem posledním pátém eventu v této sérii. Celý druhý event bude okořeněn časem, neboť čas je to, o co tu hlavně běží. Takže logbook bude u patrona tohoto eventu (Berx.CZ) k dispozici přesně od 21:11:12 až do příjezdu p. Rečáka. Takže nečekejte a buďte na místě včas. Pro nedočkavce a zimomřivce je hned naproti restaurace.
Nezapomeňte si zapsat bonusové číslo eventu! To se Vám bude hodit i při závěrečném eventu, který budeme pořádat v lednu. Více informací se dozvíte u patrona tohoto eventu pana Berky.

Rozhovor s Tomášem Berkou


Klasická první otázka – kdy a jak jsi se s Olegem seznámil?
U mě je to trochu jinak než u ostatních kamarádů z TGP. Já jsem skoro celé svoje mládí strávil v Beskydech a do dneška se tam moc rád vracím. A vlastně i s Olegem jsem se seznámil tam. Jak, k tomu se ještě dostanu. Spřátelili jsme se a já jsem pochopil že je to člověk, od kterého se mohu opravdu hodně naučit. A cítil jsem, že bych s ním rád trávil více času. Jelikož však do Beskyd Oleg jezdil velmi málo, zatímco já tam byl prakticky pořád, přestěhoval jsem se raději já za ním do Tišnova. Nikdy jsem toho nelitoval. Kromě toho, že se zde Oleg stal skutečným rodinným přítelem, našel jsem zde i několik dalších lidí, pro které byl Oleg něco jako velký učitel.
A jak to tedy bylo s tím seznámením?
Popravdě nevím jestli té historce bude někdo věřit. Je tak nepravděpodobná, že ji opravdu může napsat jen život. Ale jak chceš. To jsem se takhle jednou procházel beskydskými hvozdy, když mě znenadání zastihla opravdu silná bouřka. Blesky létaly všude okolo a prudký déšť mi znemožňoval orientaci. Než jsem stihnul doběhnout do nějakého úkrytu, uhodil do mě blesk. Zrovna však v okamžiku, kdy jsem se jednou rukou přidržoval kmene stromu. Výboj prošel přes mou ruku, kterou silně popálil, a skončil v onom stromu. Ten zapraskal a spadl přímo na mě. A jak jsem, tlačen stromem padal, opřel jsem se druhou rukou přímo o pytláky nastražená železa. Ta samozřejmě s řinčením zacvakla, a tak jsem zůstal beznadějně uvězněn. Jedna ruka v železech, druhá spálená a k zemi mě tlačil spadlý strom. No hrůza. Ze stromu navíc vyletěl roj vzteklých sršňů, kteří se rychle rozhlédli kolem a jelikož žádný další podezřelý objekt nebyl kolem, byl jsem pravděpodobně prohlášen za viníka zničení jejich hnízda. Se všemi následky, samozřejmě. Ty mrňavé potvory si mě vážně vychutnaly a nenechaly na mně kousek místečka bez pořádného žihadla. Situace pro mne vypadala docela beznadějně. V duchu jsem se již loučil s rodinou, s kamarády, se šéfem, s mými oblíbenými politiky, se svým velitelem z vojny, s Ukrajinci, co mi opravovali auto, s mými dlužníky, s věřiteli, se zástupy milenek, se svojí kachnou … Než jsem se však dostal ke své kojné (na kterou jsem rozhodně nechtěl zapomenout), přišel on. Oleg Rečák. Celý v bílém. Už jsem myslel, že je to nějaká postava z druhé strany tunelu, když tu jsem pochopil, že se mě snaží zachránit. Kouřem své dýmky odehnal zuřící sršně, motorovou pilou rozřezal mohutný strom, pod kterým jsem byl uvězněn, flexkou otevřel pytlácká železa a na svých vlastních zádech mě odtáhnul … kam, to nevím. V tom okamžiku jsem totiž ztratil vědomí. Probral jsem se až na lůžku v jakési spoře osvětlené betonové místnosti. Zde jsem strávil snad čtrnáct dní a celou tu dobu mi byl Oleg doktorem, sestrou, kuchařem i návštěvou zároveň. Pečoval o mne opravdu otcovsky. Když jsem byl schopen zvednout se z postele a trochu se projít, rozpoznal jsem, že jsem v jakémsi opuštěném vojenském bunkru. Vypadalo to, že si z něj Oleg udělal něco jako základnu, svůj dům či jen pokusnou laboratoř. Což jsem soudil dle všemožných pomůcek a přístrojů rozprostřených po okolí. Pak jednou naznal, že už jsem asi v pořádku a pravděpodobně mi i něco namíchal do jídla. Najednou se mi totiž udělalo mdlo a když jsem se probral, ležel jsem na louce před svým domem. Tak tedy doufám, že chápete, že já Olegovi vděčím opravdu za hodně a mám k němu opravdu vřelý a hluboký vztah!
No to je vskutku neuvěřitelné! Byl jsi v tom bunkru od té doby někdy?
Ne, nebyl.
A víš kde je?
Netuším, ale rád bych.
To ti Oleg nikdy nic bližšího neřekl?
Ne, neřekl.
Ani nenaznačil?
Ne, nenaznačil.
A můžeš nám aspoň říci ...
Ne, nemůžu.
Tak dobře. Z jiného soudku. Hodně z vás o Olegovi hovoří jako o velkém učiteli, o svém guru a podobně. Co vás vlastně Oleg učil a naučil?
To se dá těžko říci. Nebyla to samozřejmě škola v pravém slova smyslu. Vždycky jsme se někde sešli a diskutovali jsme o všem možném i nemožném. Podívejte, v té naší partičce bylo střídavě docela dost lidí z nejrůznějších oborů – inženýr přes počítače, matematik, doktor, právník, truhlář, policista … Je neuvěřitelné, že Oleg byl schopen s kterýmkoliv z nás hovořit na odborné úrovni a co víc – dávat nám i rady. Tu poradil JacGovi s programováním, Šafaříkovi s nějakými složitými výpočty, Jitce (ta už s námi bohužel není) doporučil odborná vyšetření pro jejího pacienta … a vždy měl pravdu! Byl vskutku prototypem renesanční osobnosti! Vzpomínám si například, že jednou jsem u něj byl, když zrovna koukal do mikroskopu. Na návštěvě tam byl náhodou také Honza Kaplický (tou dobou už vcelku známý architekt), který se ho zeptal, na co tam kouká. A Oleg povídá: „Ále, vykašlal jsem takovej zelenej chrchel, a tak na to koukám. To bys neřekl jak to vypadá zblízka zajímavě. To by stálo za to někde postavit! No však se pojď podívat.“
A co třeba dal Oleg konkrétně tobě?
Tak třeba já jsem se naučil dělat věci fakt pořádně. A to se třeba projevuje i v geocachingu. Když jsem odlovil svých prvních třicet keší, rozhodl jsem se také nějakou založit. Tak jsem sebral dětem TicTac, sežral jsem bonbóny, krabičku jsem omotal páskou, přilepil magnet, dovnitř vložil složenou A4 nadepsanou „Logbook“ a to celé jsem na Masarykově v Brně vrazil pod okap u McDonalda. Doma jsem okopíroval nějaké povídání z Wikipedie a chtěl jsem to publikovat. Jenomže jak jsem tak seděl s prstem nad klávesou Enter, zamyslel jsem se a řekl si: „Sakra Berxi, to nedokážeš vymyslet nic lepšího? Co by na takovouhle keš řekl Oleg?“ Nakonec jsem tuto keš ani nepublikoval a místo ní jsem stvořil Cimrmanův chodníček. Je to dost konkrétní příklad? A ta podokapovka u mekáče je tam možná nepublikovaná dodnes.
Prý jsi se přes Olega dostal i k létání?
No, ne ani tak přes Olega, ale spíše kvůli němu. Už podle toho, jak jsem se s ním seznámil, je jasné, že k němu pořád podvědomě cítím veliký dluh. Proto mě vždy docela znervózňovaly jeho nenadálé odchody. Prostě jsem měl o něj strach. Samozřejmě jsem si logicky vysvětloval, že je to zbytečné, že Oleg se o sebe dokáže postarat lépe než kdokoliv z nás. No ale hlavě neporučíš. Proto, když zmizel naposledy a toto zmizení trvalo už tři měsíce, začal jsem cítit opravdu naléhavou potřebu něco udělat. Nakonec jsem absolvoval zrychlený kurz létání, pořídil jsem si motorový padák a začal jsem po Olegovi pátrat shora. Samozřejmě mi bylo jasné, že nemá smysl pátrat po jednom člověku v širém světě. Spíše jsem pátral po té jeho základně v Beskydech. Byl jsem totiž přesvědčený, že zmizel právě tam!
A našel jsi?
Ne, nenašel. Jednou už to vypadalo docela nadějně. Povšimnul jsem si na jedné louce takového podivného kopečku a když jsem přistál, našel jsem nedaleko vchod do podzemí. Opravdu jsem se dostal do nějakého betonového bunkru, ale byla tam jen spousta nějakých starých beden s hákovými kříži. Po Olegovi zase ani stopa.

Berx.CZ po návratu z jedné z mnoha pátracích misí
A co bylo v těch bednách?
Ježíš vy si myslíte že mě zajímaly nějaký starý bedny nebo co? Když jsem viděl že to není ten Olegův úkryt, ani mě nenapadlo se tam dál zdržovat. Raději jsem co nejrychleji letěl pátrat dál. Co když zrovna někde leží a potřebuje moji pomoc? Nevím, jestli je to důležité, ale teď si vzpomínám, že na některých z nich byl švabachem vyvedený nápis, něco jako „bernsteinzimmer“, pak si ještě vzpomínám na nápis„scheibenebene“. Německy neumím a takové blbosti mě fakt neberou. Opravdu jsem neměl čas ani chuť se tím zabývat, Oleg byl přednější.
A pamatuješ si, kde ta louka byla?
Ale jo, tenkrát už jsem používal GPS. Moment, mám to tu někde napsané... Jo, tady je to...
Je to sice už vybledlé, ale dá se to přečíst. Bylo to na --- censored ---.
Děkuji za rozhovor a bohužel se musím rychle rozloučit. Potřebuji totiž ještě nutně stihnout vlak do Rožnova. Děkuji a nashledanou.

Žádné komentáře:

Okomentovat